Ozval se zvuk nabíjení těžké, dvacetilibrové automatické pušky browning.
Paul Erdes ji odjistil ve chvíli, kdy uslyšel blížící se motory gangsterského konvoje, a kývl na zátvoru Meg „Žabku“ Maddenovou stojící za vlhkým borovým kmenem. Z druhé strany se k jiným kmenům tiskli dva caridiovci – člověk Rusty Green v bílé košili s vyhrnutými rukávy a kárované vestičce třímal samopal thompson a se soustředěným výrazem si přehazoval párátko z jednoho koutku úst do druhého. Randy Coy by také držel podobnou zbraň, kdyby na něj nebyla příliš velká. Hilfové, kočkám podobní humanoidi s hustou lesklou srstí nebo šupinami, byli velcí jako šestileté děti a žádný těžký samopal by neudrželi v prackách. Proto zarputile svíral dřevěnou rukojeť zmenšené verze určené jejich druhu, nedočkavě stříhal vousky na čumáčku a už poněkolikáté si odplivl pod nohy.
Železniční překladiště za městem bylo plné nákladních vagonů převážejících dřevo a železnou rudu. Uprostřed hluboké noci panoval v zadních částech správních budov čilý ruch. Ale tady, na úzké cestě svažující se k překladišti a jedinému přejezdu, byl klid. Celý prostor měli jako na dlani. Cesta přes koleje byla prašná, ale uježděná. Z temně černého okolí náhodně vyskakovaly perličky lamp a v hustém vzduchu se nedočkavě komíhaly. Z blízkého lesa se ozývalo nepravidelné houkání sov.
Paul se soustředil na přijíždějící vozy a zalil ho dobře známý pocit vážnosti. Cítil, jak se mu zbystřily smysly. I když věděl, že je to jen přirozená reakce těla na nastávající nebezpečí, doufal, že by to mohly být první projevy napojení těla na energii světa, na záření.
Každý kousek světa byl propojený s něčím, co vědecká elita nazvala zářením. Nikdo netušil, co to přesně znamená ani jaký to má význam, ale filozofové a odborníci věřili, že má spojitost s étyrickou bariérou, blanitostí světa, metafyzickým konceptem hranice možných rozdílných sfér, z níž měly pocházet paranormální jevy a snad i morderové. Považovalo se za všeprostupující sílu, která ovlivňuje každý předmět na Zemi. Nikdo nevěděl, kdy a u koho se projeví, ale bylo jisté, že způsobuje tělesné změny. Lidem náhodným způsobem mutovala těla a měnila je ve změtvory, harusům degenerovaly buňky a hilfům bůhvíproč ihned praskalo srdce.
Jedině kněží tu energii na rozdíl od ostatních lidí a ras cítili, dokázali se na ni napojit a zničujícím účinkům záření odolat. Ale bylo jich málo a jejich schopnosti byly jen záležitostí mentální a spirituální v jakémkoli smyslu toho slova.
Paulovi v mysli probleskl obraz jeho bratra Rema v rouchu newamsterdamského chrámu – i ty samé řeči, které bratrovi opakoval nesčetněkrát. Chrám nebyl místo pro něho, i když podle Rema plýtval potenciálem. Paul měl přece taky zdědit rodinnou schopnost záření kontrolovat, nebo s ním dokonce umět zacházet a usměrňovat ho a jít v předem vyšlapaných stopách. To, že dědictví své krve zahazoval na ulici s pašeráky a gangstery, nedokázal Rem překousnout. I přestože to byl Rem, kdo porušil bratrský slib a dal se ke kněžím. Chrám smrděl zatuchlinou a nevětraným vzduchem minulosti a sebeuzavření. Páchlo to tam usedlostí, odcizením a otcem. A Rem už tak potom páchl taky.
Meg Maddenová neměla schopnosti kněží a nemohla kontrolovat záření, které ji změnilo. Na souši vypadala jako normální žena, ale pokud se dostala do styku s vodou, začínala svítit, lidská kůže se změnila na žabí a ze zad jí vyrašily oslizlé šlahouny. Neměla nějaký předem daný jas. Leckdo by tvrdil, že je jemný a trochu zamžený, jako když za mlžných nocí v dálce září lucerna. Těm dalším připadal jako plamínek zapalovače. Paulovi přišel jako z jiného světa a byl by to Meg opakoval až do zblbnutí, kdyby o to ovšem Žabka stála.
Zaujala vás ochutnávka z knihy? Budu rád, když si ji přečtete celou a podělíte se o svoji recenzi.