Každý začínající spisovatel (a následně pak i spisovatel obecně) má určitou představu o tom, jak by měla vypadat jeho kniha a jeho styl psaní. Prvoautoři jsou lidé, kteří cestu k řemeslu teprve hledají – pokud pominu spisovatele, který se léta profiluje a vypisuje na povídkách do šuplíku nebo románech do šuplíku a na světlo světa pak vzejde už propracovaná kniha s jasným autorským hlasem a řemeslem v malíku –, a proto se často stane, že pod tím vzrušujícím pocitem z tvorby nevidí, že chybují.
Nemůžeme jim to mít za zlé – všichni jsme takoví na začátku byli. Přemůže nás ohromení z toho, že teď něco tvořím a že mi vzniká pod rukama něco, co jsem si nikdy nedokázal představit, že bych mohl zkusit. Snadno to jednoho pohltí a hodí klapky na oči. Přesto je fajn, a dokonce nezbytné, aby se začínající autor přizpůsoboval. Už jen kvůli tomu, aby zjistil, co všechno a jak se dá udělat.
Je totiž určitě chvályhodné jít si za svým a stát si za tím, co jsem napsal. To bezpochyby. Otazník se objeví ve chvíli, kdy začínající autor – tedy takový, u nějž je jasné, že má v řemesle ještě mezery – například nechce změnit styl svého vyjadřování. Je mu jedno, že jeho věty nedávají smysl, že používá špatný slovosled, že používá špatné rody přechodníků nebo že začíná odstavec s nějakou postavou a vysvětlí, kdo ta postava je, až v dalším třetím odstavci. Nevidí, že jiný autor se mu snaží předat nějakou zkušenost. Odpoví jen: tohle je můj styl a takhle já chci psát.
Měl bych mu na to něco říct? Jistě – přizpůsobit se. Autor nepíše knihu pro sebe. Chce totiž, aby jeho dílo četlo co nejvíc lidí. A takovéhle chtění vyžaduje, aby byly jeho věty krásně čitelné a aby složení jeho odstavce dávalo ihned smysl – nikdo totiž nebude lustrovat něco, z čeho není poznat, co chce autor říct. Když tedy beta poznamená, že se věty špatně čtou a že se nedokáže orientovat v tom, kdo je kdo a kdo zrovna na koho mluví (protože autor nechává uvozovací věty náležící k přímé řeči jedné postavy na stejném řádku, jako je odpověď postavy druhé), je načase sklapnout krovky a přepsat to. Změna je život a změna literárního stylu není tabu – je to dokonce něco, co ze spisovatele dělá profesionála.