Spisovatel, literární redaktor a milovník knih
Spisovatel, literární redaktor a milovník knih
Nejsem fanoušek vyprávění v přítomném čase. Dávám přednost krimi, thrilleru, fantasy a sci-fi před tím málem, které ještě zbývá.
Nejsem fanoušek vyprávění v přítomném čase. Dávám přednost krimi, thrilleru, fantasy a sci-fi před tím málem, které ještě zbývá.
„Knihy jsou můj život.“
Už odmalička jsem se pohyboval mezi knihami.
Jedna z mých nejranějších vzpomínek je na přeplněnou zasklenou knihovnu a tátovo vyprávění o všem, co kdy přečetl – Remarque u něj vždycky byl na prvním místě.
Druhá vzpomínka je na babiččin hlas, když nám s bratrem předčítala Huckleberryho Finna.
Najít v paměti chvíle, kdy bych se nemotal kolem knihovny nebo o knihách neposlouchal – mezi příbuznými mám překladatele a malíře – je tedy skoro nemožné. Možná proto jsem se u knih vždy cítil jako doma a cokoli kolem nich bral jako samozřejmost. I když mi trvalo celkem dlouho, než jsem se knihám začal věnovat vážněji – od hltání všech možných encyklopedií od chvíle, kdy jsem se naučil číst, až po první zájem o romány to zabralo asi dvacet let.
Prošel jsem si klasickou cestou spisovatele – tedy od chválených slohovek na základní škole a gymnáziu po vlastní povídky na vysoké a první pokusy o román přes neúspěchy s odmítnutím nakladateli a nekonečným přepisováním prvního rukopisu až po vydání knihy a krásné ocenění. Roky a roky dřiny mě ale naučily jisté pokoře – uvědomil jsem si, že si kniha sama řekne, jak chce vypadat. Tedy že v ní vždycky skončí ty kapitoly, které mají.
Knihy jsou nyní mojí hlavní pracovní náplní při redakční činnosti, díky níž pomáhám na svět dílům tuzemských autorů. Představit si libovolný den bez rozdělaného rukopisu v ruce, knihy před očima nebo korektur je pro mě prakticky nemožné.
„Knihy jsou můj život.“
Už odmalička jsem se pohyboval mezi knihami.
Jedna z mých nejranějších vzpomínek je na přeplněnou zasklenou knihovnu a tátovo vyprávění o všem, co kdy přečetl – Remarque u něj vždycky byl na prvním místě.
Druhá vzpomínka je na babiččin hlas, když nám s bratrem předčítala Huckleberryho Finna.
Najít v paměti chvíle, kdy bych se nemotal kolem knihovny nebo o knihách neposlouchal – mezi příbuznými mám překladatele a malíře – je tedy skoro nemožné. Možná proto jsem se u knih vždy cítil jako doma a cokoli kolem nich bral jako samozřejmost. I když mi trvalo celkem dlouho, než jsem se knihám začal věnovat vážněji – od hltání všech možných encyklopedií od chvíle, kdy jsem se naučil číst, až po první zájem o romány to zabralo asi dvacet let.
Prošel jsem si klasickou cestou spisovatele – tedy od chválených slohovek na základní škole a gymnáziu po vlastní povídky na vysoké a první pokusy o román přes neúspěchy s odmítnutím nakladateli a nekonečným přepisováním prvního rukopisu až po vydání knihy a krásné ocenění. Roky a roky dřiny mě ale naučily jisté pokoře – uvědomil jsem si, že si kniha sama řekne, jak chce vypadat. Tedy že v ní vždycky skončí ty kapitoly, které mají.
Knihy jsou nyní mojí hlavní pracovní náplní při redakční činnosti, díky níž pomáhám na svět dílům tuzemských autorů. Představit si libovolný den bez rozdělaného rukopisu v ruce, knihy před očima nebo korekturami je pro mě prakticky nemožné.
O mně
Poznejte mě blíže…
Moji oblíbení spisovatelé jsou Daphne du Maurier (určitě doporučuji Obětního beránka nebo Živou a mrtvou), Maj Sjöwallová a Per Wahlöö (detektivní série s Martinem Beckem je základ severské krimi – plus důkaz, že dobrá detektivka nemusí mít pět set stran).
Oblíbené knihy začínají Pánem prstenů – plus vším od Tolkiena –, pokračují Elrikem z Melniboné (Michael Moorcock mi ve fantasy společně s Elizabeth Bearovou a Robin Hobbovou zatím sedí asi nejvíc, i když Steven Erikson a Malazská kniha padlých mu šlapou na paty) a táhnou se přes všechno, co zavání dvacátými lety – Mario Puzo, Dennis Lehane – a krimi (hodně mě ovlivnila drsná škola Dashiela Hammetta).
E-knihy se mi nečtou dobře. Pořád rád otáčím stránky tištěné knihy a čichám k nim.
Dávám přednost krimi, thrilleru, fantasy a sci-fi před tím málem, které ještě zbývá.
