Třetí článek ze série o teorii psaní knihy.
V posledním článku jsem ukazoval, co je hlavní myšlenka a jak je pro knihu důležitá. Je už taky jasné, že jako autor prostě nevezmu svou hlavní myšlenku a nešvihnu ji hned na první stranu knížky. Ne. Vyjádřím ji prostřednictvím příběhu.
Jsou dva druhy příběhů – ten, ve kterém on chce ji, a ten, v němž ona nechce jeho… ne, to je na někdy jindy. Jako autor můžu psát příběh mrtvý a živý. Mrtvý příběh je popsaných tisíc stran, na kterých se nic neděje. Bohužel se stává celkem často a je to jen důsledek toho, že vyprávění nemá hlavní myšlenku a taky zápletku (co to je a jak se tvoří, vysvětlím v dalším článku). Nás ale zajímá ten živý. Živý příběh obsahuje hlavní myšlenku, ta hezky vyplývá z děje a ten má zase hezkou zápletku.
Stručně a vlastně velmi jednoduše se dá příběhu jít naproti. Je to totiž přesně ta odpověď, kterou dáte někomu, kdo se vás ptá, o čem vaše kniha je. Odpovíte mu jednou větou – ta jedna věta do sebe zhroutí to nejzásadnější, co se v knize bude odehrávat, a zaručí vám, že bude o čem vyprávět (a s velkou jistotou k tomu rovnou přidáte i tu hlavní myšlenku).
Příklad. I ta nejsložitější, tisícistránková kniha se dá shrnout do jedné věty. Když to autor u své knihy nedokáže, neví, co píše (pak je velká pravděpodobnost, že to bude – slovy klasika – dobré akorát na podpal v kamnech).
Pán prstenů – Frodo musí odnést Prsten do Mordoru a hodit ho do Hory Osudu. Tečka.
Harry Potter – Harry musí porazit Pána zla. Tečka.
Hra o trůny – X rodů Západozemí se snaží získat trůn celého království pro sebe. Tečka.
Moje Ďáblovo zlato – jeden bratr se snaží dostat k tomu druhému, a ten to zase nesmí dopustit. Tečka.
Vidíme, že jednoduchost věty, která nám určuje hlavní příběh, neznamená banalitu samotného děje. NAOPAK. Na tuto větu se totiž musí nabalit kontext celé knihy. Tedy, kdo je hlavní hrdina; odkud je; proč dělá, co dělá; proč nedělá, co by dělat mohl; odkud pochází; jaký je vztah mezi ním a společností kolem něj; v jaké se pohybuje kultuře; co se v ní smí; co se v nesmí; co by se v ní dělat mohlo, ale nikdo to nedělá; atd. atd… a to je zdroj všeho, co spisovateli zaplňuje stránky (protože to svému čtenáři musí ukázat, aby mu vysvětlil, v jakém prostředí se pohybuje).
Zároveň je krásně vidět, jak z této jedné věty vystupuje hlavní myšlenka, jak ji právě tato jedna věta zhmotní a dá jí tělo svým textem. Aby Frodo dokázal Prsten zničit, potřebuje sílu Společenstva a pak Samovu podporu – z toho jasně vychází myšlenka, že přátelství přemůže zlo. Harry Potter potřebuje svou odvahu a sílu přátel, aby Voldemorta poslal tam, kde slunce nesvítí – z toho opět vyznívá myšlenka, že přátelství je silnější než zlo. Každá věta, která shrnuje váš příběh, už v sobě hlavní myšlenku implicitně obsahuje a vy jako autor ji musíte rozeznat. Snadno se totiž stane, že začnete psát něco s jasným záměrem a hlavní myšlenkou, ale váš příběh a jedna věta tomu neodpovídají (autor si začne představovat, jak velká bude polička na všechny ty ceny, děj mu hnedka sklouzne stranou, nějaká šťouravá beta na to upozorní a bum, přepisujete sto stran).
Hlavní myšlenka a shrnutí příběhu jednou větou jsou dva body, které spisovateli vždy pomůžou, aby věděl, co vypráví a neztratil se ve druhé kapitole s tím, že neví, jak dál. Dokud spisovatel tyhle dvě věci nezná, nemůže nic smysluplného napsat.
Tou třetí věcí je zápletka.