Druhý článek ze série o teorii psaní knihy.
Minule jsem stručně rozebral, jakým způsobem se dá přistupovat ke psaní a k přípravě na příběh. To všechno se dá, nebo nedá použít podle toho, jaký způsob myšlení a přípravy vám jako autorovi vyhovuje. Čemu se ale nedá vyhnout, je existence hlavní myšlenky.
Bez ní není příběh. Pokud příběh hlavní myšlenku nemá, je totiž o ničem. Jak byste totiž chtěli vyprávět něco, co samo sebou nic neříká? V jistém smyslu tak hlavní myšlenku má kdejaký příběh, ale spisovatel cíleně pracuje s tím, co chce vyjádřit a předat čtenáři on sám, a nespoléhá na náhodu – náhodou se v textu vždycky něco objeví. To je stejná jistota jako, fakt že čím déle budu hladový, tím je větší pravděpodobnost, že se najím.
Hlavní myšlenka je obecné tvrzení nebo zkušenost, které chce spisovatel svému čtenáři předat. Pokud si pomůžeme pohádkou, pak je to třeba láska hory přenáší, laskavost vítězí nad ješitností nebo láska vyhraje nad závistí. U jiných knih je to třeba přátelství přemůže zlo (Pán prstenů, Harry Potter), člověk si nemá hrát na Boha (Jurský park, Kmen Andromeda, Koule) nebo život je nepředvídatelný (Hra o trůny). U každé z hlavních myšlenek cítíme, že je to něco, co k nám jde samotným čtením. Jsou to přesně ty myšlenky, které v nás rezonují po dočtení – a to, co na nás emocionálně zapůsobí. Je to přesně to, co zajímá spisovatele, když knihu tvoří. Nad tímhle totiž přemýšlí, když nemůže spát, tohle ho nutí čučet do zdi a nevnímat svět kolem sebe. A tím, že svou hlavní myšlenku sděluje prostřednictvím děje, zajistí, že ji předá svému čtenáři – a že mu něco cíleně sděluje.
Hlavní myšlenka se ale v knize neobjevuje přímo napsaná. Sama totiž musí z děje vyplynout. A nestane se tak nijak jinak, než když se jí na míru ušije příběh.