I když se to může zdát chaotické a na mnoha místech nejasné, je tvorba knihy teoreticky vlastně jednoduchá věc. Každý autor by si měl nejprve uvědomit, jak rád tvoří a jak rád píše příběhy. Máte ihned to vnitřní nutkání vydat se za slávou a penězi, a proto ihned sednete k počítači (nebo ke stolu s tím fancy kalamářem a perem s husím brkem)? Nebo na to jdete s rozvahou a potřebujete si teprve promyslet, co budete dělat? V prvním případě jste autor intuitivní – tedy nepotřebujete složité přípravy, tabulky a myšlenkové mapy. V tom druhém jste autor systematický – bez přípravy ani ránu. Nejběžnější typ je samozřejmě kombinace těchto dvou – čili nějaký stupeň přípravy máte, ale pak na to jdete systémem pokus-omyl.
Oboje je dobře, nekladou se zde žádná omezení. Jak se na svou knihu připravíte, ja zcela na vás. Potřebujete fotky herců, abyste zjistili, jak váš hrdina vypadá? Beze všeho. Musíte u psaní poslouchat hudbu, aby vás navedla do té správné nálady? Udělejte si zvláštní soundtrack pro jednotlivé typy lokací a nálady postav. Musíte se dostat do vězení, abyste se dokázali vcítit do hrdiny v chládku? Nějak rozumně a bez ublížení na zdraví to zkuste. Potřebujete ty správné věty? Vezměte svou oblíbenou knížku a opisuj-… no, to asi zrovna ne. Hlavní je, že před sebou máte neomezené možnosti, jak se na psaní připravit.
Jako nejlepší způsob uchování nápadů je autorský deník. Pokud nepoužíváte zápisník v telefonu nebo nějaký jiný způsob online deníku (na netu je spousta aplikací pro autory ke stažení), bude stačit obyčejný sešit. Ten autorovi slouží jako primární zdroj inspirace. Podnět ke psaní se totiž může objevit kdekoliv a ihned ve vás vyvolat tu jiskru, která vás donutí si říct: teď je čas. Nejčastěji je to samozřejmě na záchodě, ale nápady přicházejí při sledování filmů, poslechu hudby, konverzaci, vzpomínání, rozjímaní a prakticky při jakékoliv činnosti. Ta správná kumulace nápadů vám poradí, jakou formu si pro svůj příběh zvolit.
Uvidíte totiž, jestli jich je dostatek pro povídku (tam stačí jedna scéna nebo jediná emoce – povídka může být příběhová, v níž se něco děje, nebo emocionální, kde se jen řeší nějaký pocit), novelu (ta už vyžaduje delší časový úsek, je dlouhá kolem 40 000 slov a hrdina v jedné příběhové linii už překonává těžší překážku) nebo román (rozvětvené vyprávění s mnoha liniemi, podzápletkami a vedlejšími postavami, s možnosti mnohonásobného úhlu pohledu).
Podle toho, kolik nápadů máte – odborně se tomu říká nosnost nápadu – zjistíte, na co vlastně máte dostatek materiálu. A nestane se vám, že v první třetině rozsáhlého románu (nejlépe první části trilogie, která by měla mít dohromady tisíc stran) už vlastně nemáte co vyprávět (ne, neřeší se to přidáním další dějové linie).
Ten hlavní popud ke psaní je ale něco, co chcete vyjádřit. Něco, o co se chcete podělit s ostatními, co vám nedá spát a co vás nutí dostat to ze sebe na papír. Té věci se říká hlavní myšlenka a je to naprostý základ jakéhokoliv příběhu.
Jak se ale najde a co to vlastně konkrétně je?